Ne nezbytně. Obecně řečeno, jazyk disponuje podpůrnými prostředky oslovení a nepotřebuje nutně morfologický indikátor pro jeho vyjádření. Použiváme intonaci ve výslovnosti (Petře↗︎, proč jsi to udělal?) a interpunkci v grafice (Honzo! Nedělej to! - Martino, nech toho!).

Ve slovanských jazycích byl morfologicky vydělený tvar vokativu (v české tradici označovaný jako "5. pád") standardem. V některých z nich (ruština, slovenština) byl nahrazen tvarem nominativu (Иван х Иван!). Dokladem dříve existujícího vokativního sufixu jsou ojedinělé tvary Бог - Боже!

Vokativ je z hlediska syntaxe zcela samostatný, nevstupuje do větných struktur (Petře, přijdeš? - Petře, kolik je hodin? - Petře, byli tam včera vaši? - Petře, bude zítra hezky?) a je vždy snadno identifikovatelný. V singuláru rozpoznáme vokativ podle sufixu na pravé periferii, v plurálu je vokativ shodný s tvarem nominativu (pánové _nom - pánové! _vok). Vokativ je spojen s rodem rozvíjejícího adjektiva (Vážená paní! - Vážený pane! - Vážení hosté! -Vážené dámy!).

Ignorování tvaru vokativu je příznakové: Vojín Vata, nástup! - Ivan, pocem! 

U maskulin je vokativní sufix spojen s ojedinělou alternací: r > ř (Petr > Petře!), c > č (chlapec - chlapče!), h > ž (Bůh - Bože!).

Ve vokativních skupinách mají vokativní sufix obě jména (pane profesore! - Josefe Nováku!), v případě spojení slova "pane" a příjmení je v češtině velmi časté použití pane _vok Novák _nom. Může být sporné, nakolik je toto zjednodušení stylisticky přijatelné. V hovorovém projevu je použití velmi frekventované a je podpořené českou kinematografií. V českých filmech se jedná o standard (pane Louka! - pane Pařízek! - pane Kotek! - pane Vrána!), který se díky jejich oblíbenosti přejímá plošně.
V psané podobě je použití skupiny vokativ-nominativ často vnímáno jako nekorektní. V řadě případů je skupina vokativ-vokativ jediná možná: Vážený pane  _vok profesore  _vok Večerko! _vok, nikoliv *Vážený pane _vok profesore  _vok Večerka! _nom

Pro kultivovanou jazykovou praxi je v češtině dobré tvary vokativu dodržovat. Argument hovorovosti neobstojí v expresivních vyjádřeních, ve kterých je vokativ velmi aktivní (ty blbče! nikoliv *ty blbec!); zjednodušení na vokativně-nominativní skupinu (Pane Novák, jak se máte?!) se nedá aplikovat vždy (Pane inženýre Nováku! nikoliv *Pane inženýre Novák!) a práci neulehčí.

Uživatelé, pro které není čeština mateřským jazykem, se musejí smířit s českou flexí a naučit se sufixy a alternace, českým rodilým mluvčím stačí pro kultivované vyjádření používat tvary, které už dávno umějí.

Zdroje:
[1] Karlík, P. Vokativ. In: Nový encyklopedický slovní češtiny. Dostupné online https://www.czechency.org/slovnik/VOKATIV [cit. 2018-01-22].
[2] Janků, L. Vokativ v češtině [magisterská práce]. Brno, 2016. Dostupné online https://is.muni.cz/th/361402/ff_m/Vokativ_v_cestine.pdf [cit. 2018-01-22].
[3] Vokativ. Wikipedia. Dostupné online https://cs.wikipedia.org/wiki/Vokativ [cit. 2018-01-22].
[4] Žaža, S. Vokativ v antických a slovanských jazycích. In: Linguistica Brunensia 59, 2011, 1-2. Dostupné online https://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/115152/1_LinguisticaBrunensia_12-2011-1_8.pdf?sequence=1 [cit. 2018-01-22].

Slovo může mít více významů (jedná se o víceznačnost slovní formy), které mají genetickou či významovou souvislost. V takovém případě mluvíme o tzv. polysémii (z řeckého πολυ- (poly-), mnoho, hodně) a σῆμα (séma - znak, význam). Příkladem je třeba slovo "letiště" ve významu 1. "prostor pro letadla a pasažéry", 2. "velká postel", se všemi konotacemi (více či méně humornými), které s posunutím významu souvisí ("Přistál jsem na letišti.").

V jazycích vzniká i situace, kdy je podobnost slov náhodná. Mluvime o tzv. homonymii (z řeckého ὁμός (homos), stejný a ὄνομα (onoma), jméno), srov. "los" (zvíře x lístek z loterie). V tomto případě se jedná o totožný slovní druh, který je takřka v celém skloňovacím paradigmatu totožný (tzv. částečná homonymie, v porovnání s úplnou homonymií, např slovo "raketa").

Někdy vývoj jazyka přichystá ještě zajímavější situaci, kdy jedno slovo může být rozdílné významově, geneticky i slovně-druhově. Nominativ singuláru slova "osel" se tvarově zcela shoduje s minulým časem pro třetí osobu singuláru maskulina slova "osít" > "osel".

Jak intepretovat a vysvětlit cizincům českou větu "Osel osel pole" je jistě náročné, ale díky předchozímu vysvětlení snad možné. Konstrukce "Už dlouho sním, že to sním s ním", která je z hlediska polysémie a homonymie jednodušší, nicméně foneticky neprůhledná, představuje také zajímavý oříšek a obě věty mohou z nejednoho učitele udělat osela. Nebo osla?

Podrobněji též: 

• http://www.rozhlas.cz/plzen/jazykovykoutek/_zprava/418867
• https://www.czechency.org/slovnik/HOMONYMIE

Nominativ plurálu substantiv má standardně krátké zakončení kromě:

• neuter typu náměstí (např. zábradlí, lešení, občerstvení)
• koncovky -ové typické pro maskulina typu pán (ovšem vedle varianty -i, srov. páni x pánové) a předseda (předsedové; ovšem vidíme kolísání u slov typu bandita: bandité x banditi)
• životných maskulin na -l, -j (učitel, žokej -> učitelé, žokejové)
• deadjektivních substantiv typu vrchní nebo vrátný

Délka českého plurálu činí obtíže například studentům ruské národnosti, protože ruština, zejména u maskulin, přesouvá často přízvuk na poslední slabiku (города, глаза).

There are often questions about the long and short vowels in the Czech language. It is uneasy to give students the patterns and rules to follow, which come out of a long row of forms and models.

Good news is that in verbal infinitives, we are able to define one scheme:

there is almost always a long vowel in one-syllable infinitive and its prefix variants (hrát, vyhrát, pít, vypít).

Note, that two- or more- syllable verbs usually have short last vowel: pracovat, udělat, telefonovat.

Exceptions are as follows: smět, pět (archaic version of pít), psát x napsat.

Anyway, it is always better to check the correct version on http://prirucka.ujc.cas.cz/.

There is a frequent colloquial ending -ý in the nominative singular of neutral adjectives instead of standard -é (compare malý město x malé město). This could also be found in other cases of adjectives (vystoupil z toho velkýho bílýho auta) and in the stems of some original Czech words (svléknout x svlíknout, mléko x mlíko). "-é" variants are older.

Using Czech language in official way, it is always better to choose the standard version. In literature, language rules are often broken, so it is hard to consider Czech song Kolo kolo mlýnský as substandard or incorrect:

Kolo kolo mlýnský,
za čtyři rýnský.
Kolo se nám polámalo,
mnoho škody nadělalo.
Udělalo bác!